Doktor trochu zavrávoral. Naklonil se na okamžik k nějakému svému vojenskému poskokovi, který v ruce držel podložku s lejstry, a něco mu šeptal, zatímco se soustředěně dloubal v nose. Eva se prudce přitiskla k Sophii a rozplakala se.
"Takže věříš v Krista spasitele?" řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným. Pak pronesl něco, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: "Copak neřekl Nechte maličkých přijíti ke mě?" Otočil se k ní zády. Sophie zajíkající se hrůzou, užuž mě a na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: "Smíš si nechat jedno děcko."
"Bitte?" vyjekla Sophie.
" Smíš si nechat jedno děcko," opakoval. "Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?"
"Chcete říct, že musím sama zvolit?"
"Jseš Polka, ne židovka. Máš výsahu - máš volbu."
Cítila jak se pod ní podlomila kolena. "Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!" křičela. Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk.
Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost.
"Neřvi!" poručil jí. "Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jednu, anebo tam pošlu obě. A dělej!"
Vůbec tomu nemohla uvěřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jakoby jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici k pomatení mysli. A její neschopnost věřit se zračila i v očích hubeného Rottenfuhrera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala svůj prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.
"Nenuťte mě volit," šeptala v úpěnlivé prosbě. "To přece nemůžu."
"Tak je tam pošlete obě," řekl doktor pomocníkovi.
"Mami!" a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. "Vezměte si tu menší!" vykřikla. "Vezměte si mou malou...
Žádné komentáře:
Okomentovat