Protiřečím si.

Nové město, nikdo Vás nezná. Je to vaše šance se stát někým nový.

Lidé přicházející do měst aby hledaly změnu, ale věci se nemění až tak snadno. I když jste na jiném místě.

Poslední dobou jsem šťastná. Fakt nefalšovaně šťastná. Vlastně si podruhý v životě užívám prázdniny i když nejsem student. Mám vcelku vše co chci. Nejspíš si to člověk uvědomí když o něco - v mém případě skoro - přijde.

Ten letní teplý vzduch. Miluju ho. A miluju to, co mi připomíná. Cestování k moři, tu jízdu v autě po dálnici, moře, šumění vln, večerní procházky  měst a procházení se ve studeném písku na pláži, sůl ve vlasech, kempy a plavby na lodi do centra města a pod večerní oblohou, hory, sezení na terase, v restauraci, pouliční umělce a všechny ty malé obchůdky a výborné zmrzliny, a připomíná mi to cvrčky a sarančata, který doprovází usínání.

Doporučte mi knížku, prosím.

Co může být smutnějšího než smrt nejdůležitějšího člověka vašeho života, než zrada, než přestat být milován, než když přestanete milovat? Co může být silnějšího než radost lásky, než šťastný život mezi přáteli? Co může být zoufalejšího než žít vedle člověka a zároveň si tvořit vlastní vnitřní svět, než chtít spáchat sebevraždu, než už od života nic nechtít?
A jak se jmenuje pocit nebo situace, v níž se na sebe ve stejném momentě, bez jakýchkoli rezerv, současně vrství radost i nejhlubší smutek, beznaděj i vykoupení, naplnění a prázdnota? Těžko říci, ale v těchto všech smutcích, radostech, zoufalostech a krutých paradoxech se občas odehrává náš život.

Stála jsem na balkoně a pozorovala oblohu posetou hvězdami, viděla nějakou padat. Při první padající, jsem si přála pouze být šťastná, ale když přesně o půlnoci padala druhá, podstatně větší, tak jsem si přála ještě to, abych další padání hvězd pozorovala s někým, kdo mi bude rozumět, naslouchat a mít mě rád.

Pamatuji si, jak jsem před ním brečela .. Nikdy jsem se necítila při breku tak hrozně.

Tak mě naposledy viděl.. jak jsem brečela.

Stisk -jeho- ruky a moje slzy. Jeho silnější stisk, když jsem mu oznámila že půjdu.. pak jsem si ještě na chvíli sedla a brečla... Zajímalo by mě, jestli taky tušil že se uvidíme naposledy..

K téhle vzpomínce se vracím furt a nemůžu se jí zbavit. Děsí mě. Pronásleduje mě..