Hloupá

Byla jsem tak hloupá. Byla jsem tak hloupá, když jsem si myslela, že se něco stane, že bude něco víc. Ale to jsem si zase něco vysnila, protože mně je souzeno být sama. Dlouho jsem nechápala proč. Ale pochopila jsem, že právě ta naděje, že nemusím být na všechno sama, je nejhorší, protože přináší pokaždé zklamání. Celé dva dny jsem si myslela, že existuje na světě člověk, kterému by na mě skutečně záleželo, a tím nemám na mysli pouze rovinu přátelství. Ale tak to prostě nefunguje. Ta naděje mě ničí. Nechala jsem se unést city. Nechala jsem city, aby mnou zamávaly a odnesly mě někam, kde to není skutečné. A já teď z těch výšin padám dolů a brečím. Je mi to všechno neskutečně líto. Ale tohle stejně nikdo nepozná, protože to se stalo pouze uvnitř mně. A ono je to vlastně všechno takhle lepší. Nemusím nikomu nic vysvětlovat. Pro okolí žádná změna. To jenom já jsem zase na kusy.

A tak tu teď v slzách zlomeně sedím a po milionté si opakuji, že bych měla už konečně ty svoje city zavřít do nějaké krabičky a tu uložit někam hodně hluboko ve své hlavě. Protože já nesnesu, aby mi ubližovala naděje. Mojí životní partnerkou je Samota, nikdo jiný.

Tohle je přesně to dno, kam se nechci dostávat. A co mě tam dostalo? Touha po štěstí a lásce. Proč se neponaučím? Ne, neponaučím. A tak se musím zase navenek sebrat a jít dál. Pokusit se vypadat co nejlépe a být "v pohodě". Jak říká Doktor: "I'm fine." Kéž bych byla jako on. Navenek skála, kterou nic nepohne. A uvnitř? Kdoví. Nikdo neví, co je uvnitř. A taková bych chtěla být i já. Ne bezcitná, ale odproštěná od citů. Nechci, aby mi zatemňovaly rozum. Chci od nich mít odstup a získat nadhled. Klidně si už zůstanu sedět na dně ale s racionálním jednáním.