Ne každý kdo ti podá ruku ti chce pomoct
Černý kabát se při chůzi smáčel v kalužích, kterých bylo vše po tak urputném dešti spousta. Dlouhé vlasy se mu vlnily na zádech, jakoby si žily vlastním životem. Trošku nahrbený muž se při vrávoravé chůzi podpíral o vycházkovou hůl. Procházel ulicemi města a vždy se drže ve stínu, kterým sám snad i byl. Oči vpadlé dovnitř tak, že zůstali skoro jen dvě černé díry. Škleb se rozšířil na mrtvolně bledé tváři, když spatřil stvoření, které mu bylo tak blízko a přitom tak daleko.
Díval se krvavě rudým zrakem na chlapce, který se válel v jedné z kaluží, zatímco ostatní se mu smáli a kopali do něj. Stínu se až chlapce zželelo a přesto měl jakousi škodolibou radost z jeho bolesti. To on je ten pravý, kdo mu pomůže být zase mezi živými a konečně vyjde na světlo. Teď by ho světlo spálilo a rozložilo přesně jako tmu, jejíž část byl. Pouhý našeptávač, který se skrýval ve stínech a prázdných uličkách. Plížil se za objektem svého zájmu až k němu domů. Čekal na tuhle chvíli dost dlouho na to, aby se uspěchal.
"Volá tě tvůj pán, můj milý, Nikko." Ozvalo se v pokoji, zatímco chlapec spal. Probudilo ho to, posadil se a se strachem v očích se rozhlížel po pokoji. Až v jednom tmavém koutu zahlédl postavu. Muž se zcela narovnal a vydal se k Nikkovi. Ten se posunul ještě víc ke zdi a snažil se, co nejvíce odtáhnout. "Mě se bát nemusíš, přišel jsem ti pomoci." Přiblížil se rty k jeho uchu a tiše šeptal.
"K-kdo jsi?" zakoktal mladíček.
"Přišel jsem tě zbavit útlaku, budeš všem moci vrátit to, co oni udělali tobě. Stačí dělat jen to, co ti řeknu." Otřel se tváří ledovou jako led o tu Nikkovu.
"Já nechci!" řekl rozhodnut.
"Budeš mít vše, po čem budeš toužit, slibuji ti pomstu, potřeba je jen deset duší…ale teď si můj vyvolený." Natáhl se, přikryl mu oči dlaní a jediným polibkem ho uspal. Pokojem se rozléhal smích.
Ráno se probudil ospalý a celý rozlámaný, ten podivný sen ho pronásledoval na každém kroku. Pořád jakoby cítil jeho dotek. Jeho oči byli tak děsivé a chladné, navíc pod brýlemi se ještě víc a nebezpečně leskly a přesto jakoby žádné neměl. Došel k zrcadlu a opláchl si obličej, měl kruhy pod očima, byly šedší a zapadlejší do obličeje, přesně jako muž v tom snu. Chvíli zapochyboval, jestli to nebyla skutečnost, ale rychle tu myšlenku zapudil.
Ve škole to bylo zase stejné, všichni ho uráželi a dostal nejednu ránu, od té doby, co se proslechlo o jeho orientaci, se všichni snažili ho, co nejvíc zranit. Bránil se, ale co mohl dělat, jeden proti všem. Tohle není pohádka, tohle je krutá realita a tady zázraky nepomáhají lidem v nouzi. Nakonec se s tím smířil, tedy jak moc se člověk může smířit s tím, že je každý den ponižován a jeho tělo pokrývali samé modřiny a škrábance. Nikomu nic neřekl, akorát by to bylo horší. Jako pokaždé měl na konci dne roztržené tričko, zarudlé oči od pláče a byl mokrý, jak spadl, nebo byl spíš hozen do kaluže. Jen, co přišel domů tak se osprchoval a skončil jako každý večer v posteli a polštář měl promočený slzami. Vzlyky se nesly tichým pokojem.
"Mohu ti pomoci." Zaznělo nad ním a kdosi ho pohladil po vlasech, něžně a opatrně. Zvedl tvář, celou mokrou od slz a pohlédl do očí toho děsivého muže, jenž chodil ve stínech. Chtěl rozsvítit, ale neznámí ho zastavil se slovy, že nemá světlo rád.
"Říkají mi Stín." Přitáhl si Nikkiho blíž. Ten se třásl strachy, ale bylo to i něco jiného, nikdy na něj nebyl nikdo tak něžný jako tenhle snad i neživý tvor. Neublížil mu ani slovem, i když se bál, přitiskl se k němu blíž. Ze Stínu nesálalo teplo, jako z živého těla, ale i tak byl pocit být objímán víc než si přál.
Muž ze sebe stáhl kabát a ulehl v košili s Nikkim zpátky do postele. Přitáhl si ho do náruče a zůstal s ním i potom, co Nikki usnul. Poté se naklonil k jeho uchu a našeptával nebohému chlapci hrůzné věci, ke kterým ho mínil donutit, pouze a jen ze své chamtivosti a využít chtěl naivity chlapce. Byl krásný, a kdyby něco cítil, možná by se mu líbil ještě víc, ale teď to byla pouze věc, nástroj, který potřeboval.
"Pomoz mi…zabij je…všechny…budeme spolu…zabij je…dej mi jejich život…poddej se…CHCI TĚ!!!" Mladíček se zpocený posadil, noční můra však jakoby stále trvala a celá místnost šeptala ty nejodpornější nápady, které se však usídlily hluboko v jeho mysli. A oči zšedly ještě víc. Ale přesto se té myšlence vzpíral a bránil se. Jakmile byl ve škole, měl ještě větší chuť je všechny pozabíjet pomalou a bolestivou smrtí. Znovu ho bili a ponižovali, když poté přišel domů, rozhodl se, že poslechne ten hlas, jenž mu šeptá hluboko v hlavě a stále zesiluje.
"Kde jsi?" postavil se v pokoji doprostřed a čekal, kdy se objeví Stín. Potom si vzpomněl, zatáhl okna a pokojem vládla tma. Teprve teď se ukázal.
"Dám ti všechnu svou sílu tak běž!" vykřikl a chlapec jakoby nevnímal, přesto stál a šel vykonat jeho příkaz.
Stál tam před svou svázanou obětí, která vzlykala a posila o svůj život. To už chlapci do mysli proniklo. Začal si uvědomovat, co to dělá. Chtěl se vzepřít, ale díky noci, mohl stín kamkoliv. Objevil se za ním a chytl ho za ruku, ve které dřímal nůž. Nikko se snažil vytrhnout, ale Stín byl silnější a pomalu tlačil ruku s nožem ke krku oběti, jedné z dívek, které ho neustále napadaly. Mladíček ve snaze vše ukončit hlasitě vykřikl, pozdě, jeho křik přehlušil ten dívčin, když jí ostří projelo krkem. Jen co se dívce zastavilo srdce, muž odhodil hůl a zcela se narovnal.
"Pojď můj milý, příště to bude snadnější." Vzal chlapce ze země, protože hrůzou omdlel a odnesl ho domů. Zůstal u něj tak dlouho, než se probudil, jeho oči byli plné strachu a odtahoval se jako poprvé.
"Jsi zrůda, nesahej na mě! "křičel rozechvělí Nikko.
"Ale nejsme teď oba dva stejné zrůdy?" Na tohle chlapec odpovědět nedokázal. "Je třeba dokončit to, co jsme začali." Řekl nakonec Stín a zmizel mezi stíny pokoje. Nikko se šel okamžitě umýt a převléci, šaty od krve vyhodil a sedíc ve vaně plakal nad tím, co ho dostalo až sem.
Několik dalších týdnů ho stín nutil dělat ty nejodpornější věci, jeho kůže už zase hřála a oči byli vidět i ve tmě. Pomalu získával na podstatě, zatímco mladíček se ztrácel. Už sedm lidí zaplatilo životem, aby mohl Stín přežívat. Už chybělo jen tak málo, stáli tam před jedním z tyranů, kteří Nikka šikanovali, když se ozvala policejní siréna. Nikko sebou trhl. Upustil nůž a nedbal na Stínovi příkazy.
"Omlouvám se, ale tohle nejsem já, už nemůžu." Zavzlykal a vyběhl ven, nedostal se ani moc daleko a ozval se výstřel. Chlapec padl k zemi mrtví, stín vykřikl a dopadl na kolena. Kůže mu opět bledla, a když se zvedal, musel se podepřít blízkého trámu.
Opět začalo pršet, nahrbený muž na konci města se ještě ohlédl a mizel v černé tmě mraků, které zakrývali slunce.
"Sbohem můj milý." Zašeptal ještě a vydal se hledat dál.
