Pomalu se setmělo a jediné, co bylo slyšet, byl lehký vítr, jenž jemně zčechral tmavší vlasy. Tvář se malinko otočila do světla a zase zmizela v temnotě. Hubená postava proklouzla pod mostem a opatrnými kroky se plížil mezi stromy, až došel k malému jezírku. Přešel přes vratký most na malinký ostrůvek uprostřed, sedl si do trávy a potichounku čekal. Jen co se vše uklidnilo, začala ze stromů vylézat první světýlka. Světlušky byla pro něj jako kouzelná stvoření, mírumilovná a neškodná. Sice trošku ošklivá, ale podle jeho názoru on taky nebyl nic moc. Vždycky byl spíš jenom stín, o který se nikdo nestaral, a všichni po něm šlapali.
Okouzlen svým vlastním světem se položil na záda a vdechoval studený vzduch. Skoro by usnul, když někoho zaslechl. Mladý pár, když se podíval pozorněji tak to byli jeho spolužáci, nejspíš si hledali "romantické místečko". Opatrně se přikrčil a pozoroval je, nebyl to žádný šmírák, ale chtěl vědět, jak se do jeho malého království dostali. Chvíli se tam obírali, jenže na dívku sedla jedna světluška, na což dívka začala řvát. "Fůůůj!!! Sundej to ze mě…zabij to!" Na to mladík chytl její ruku a světlušku srazil k zemi, chystal se jí zašlápnout, když se ze svého úkrytu vynořila postava a jako dravá šelma se po něm vrhla. "Nech jí být, copak ti udělala!". zatřásl s ním mladíkem. "Chráníš své bližní?" zašklebil se a mrštil mladíčkem na zem. S opovržlivými pohledy se vytratili a zanechali toho maličkého s uslzenými tvářemi svému osudu.
Opatrně zvedl křehké tělíčko tvorečka, který naštěstí neutrpěl moc velká zranění a tak hned vzlétl. Začínala být mu zima, přitáhl si nohy k tělu, hned jak se vrátil na své místo. Domů se mu nechtělo, matčin přítel ho bil, když se opil, byl z něj násilník, protože matka nebývala často doma, takže si dělal z jejího syna náhradu v mnoha ohledech. Proto raději trávil chvíle na tomhle místě právě s touhle společností. Ležel tam klidně hodiny, v tyhle měsíce pozoroval, jak mu od úst stoupá pára a on pomalu prokřehl, teprve tehdy se sebral a odešel pryč.
"Prosím…ať už to skončí." Zašeptal do ticha, hledíc na nebe a miliony světlušek. "Tak zavři oči. Pomohu ti od trápení." Zaznělo nad jezírkem, Někdo mladíka pohladil po tváři, neřešil, kdo to byl, jenom zavřel oči a pomalu vydechl.
Nikdo ho ještě celý týden nehledal, až poté našli jeho prochladlé tělíčko tam, kde zůstal. Rty měl modré a tělo bylo lehčí než pírko. Úplně se vytratil a tak od té noci mezi světlem světlušek svítili i tři svíčky, jenž mají připomínat jeho existenci.