Jak jsem rostla, zjišťovala jsem, že všichni mají rádi vysmáté lidi. Ve škole byli samozřejmě vždy nejvíc slyšet ti věční vtipálci a extroverti. Ti, co se o přestávkách honili po chodbách, na každou situaci měli nějakou průpovídku a k učitelům si dovolili cokoliv. To byli ti oblíbenci, které společnost nejlépe přijímala.
Měla jsem pocit, že se to musím naučit taky. Snažila jsem se působit optimisticky a vysmátě. Nikdy jsem sice nebyla ten bavič davu, ale myslím, že jinak se mi v téhle přetvářce jedno období i docela dařilo. Takhle jsem se bez problému zařadila do komunity. Do jakékoliv.
Už jsem se ale na tohle všechno vykašlala. Proč? Proč to dělat? Potřebuju kolem sebe lidi, kteří mě stejně neznají takovou, jaká doopravdy jsem? Mám na všechny házet úsměvy, i když se uvnitř cítím mizerně? Mám být "oblíbená" mezi těmi, se kterými si absolutně nemám co říct?
Samozřejmě jsem se od usměvavé přetvářky ještě neodpoutala úplně. Ono to v některých situacích ani nejde. Nebo při komunikaci s určitými osobami. Někdy je lepší usmívat se, kývat hlavou a při zahnání do úzkých použít ironii nebo sarkasmus a celou věc tak zlehčit. Ale já taková nechci být. Já taková nejsem.
Nepotřebuju být za hvězdu. Žiju sama pro sebe a jen se sebou musím vydržet celý život. Bez ohledu na to, jak bude nakonec dlouhý. Někdo mi jednou řekl náš život nepatří jen nám, ale vlastně i těm ostatním, co nás mají rádi. Bohužel to tak je. Jenže ani pro tyhle lidi se nepotřebuju usmívat, pokud je mi do breku.
