Lidé jako já jsou předurčeni k samotě. Není možné nalézt přátele, protože lidé veselí a zdánlivě normální, nás nechtějí. Nechtějí vidět a připustit si, že svět není vždy krásný a často hodně bolí. Někoho více, někoho méně, někoho psychicky, jiného i fyzicky. Ignorují nás a hledí skrz, čímž nám způsobují ještě více bolesti.

Co tedy se dát dohromady? Všichni nešťastní lidé celé světa. Komunita sama o sobě, pro sebe, která nepotřebuje už nikoho dalšího. Ne, to bohužel nefunguje. Jako magnet se přitahujeme navzájem, ale je nám to k ničemu. Nesneseme se. Leze nám na nervy neustále probírat tatáž témata, ale o ničem jiném se nedokážeme bavit. O některých záležitostech se nedokážeme bavit ani sami před sebou. Stydíme se. Ani před člověkem, který mi je nejbližší, si nedokážu vzít tílko a nepřemýšlet, kam na ruce mi kouká, jestli ne náhodou na ono zápěstí. Některé věci jsou prostě natolik citlivé, že nejdou sdílet s nikým. Navzájem si nedokážeme ani nijak pomoct. Žijeme tedy každý sám. Každý ve své bublině smutku mezi ostatními lidi, kteří nás nechtějí vidět.

...tak krásný a tak smutný. To on zní v mé bublině.


“She didn’t like to be alone. Even more, she didn’t like being with people.”
—  Elizabeth Strout, Olive Kitteridge