Studí mě nohy, tváře mi červenají, deprese stoupá a já držím v ruce elektrickou kytaru a snažím se dodržovat instrukce jejího vlastníka. Dodržuj rytmus. Zapomnělas? Tak, tak, tak, drnká mi trsátkem o koleno. Už absolutně nevnímám a hraju si co chci. Úplně falešně, úplně blbě.
Všechno je falešné. A blbé. Ale nikoho to nesere.
Jen mě.
Namáčklá mezi sedadly, omámená prázdnotou a zíráním na telegrafní dráty. Nezastavitelné záchvaty smíchu způsobené střízlivostí. Zoufalstvím. Nehulím. Nejsem zhulená. Ale zničehonic dostanu nepředstavitelný, až děsivý záchvat smíchu. Myslím jen na pár věcí. Všechno ostatní je zahalený v mlze. Chci svůj ubalený poklad, usnout a spát. Hledat cestu domů. Jít na ranní vlakové nádraží. Mlhu proráží slunce. Vdechuji ten vlhký, studený vzduch.
Čekám.
Na vlak.
Který ani nepřijede.
Navždy budu stát v ty ranní mlze.
Projde kolem mě tulák. Vždycky jednou za sto let. Jestli prej nemám drobné na vlak. Na vlak, co nikdy nepřijede. Zavrtím hlavou. Pokrčí ramena a jde dál.
Někdy, za stopadesát let, se procházím po hřbitově. Zapaluji svíčky německým dětem. Nakukuji do otevřených hrobů.
Tma.
Někdo mě zatahá za ruku, chytne kolem ramen a tančíme spolu. Někde. V neznámu. Kolem jsou lidi. Sympatičtí. Nemožní, neuskutečnitelní. Vymyšlení. Andělé. S přetvářkou, s maskami.
Ležím na semaforu, z rozpíchaných žil mi teče zčernalí sliz. Nohy se mi třesou. A oni stojí nade mnou, ukazují si na mě prstem a dělají hahaha. Pak do mě ještě kopnou. Plivnou. Odejdou.
A já jsem stejně pořád naživu. Protože smrt se mi nikdy nemůže poštěstit.
Zamknou mě v betonový kostce s oknama, snažím se usnout na své pohodlné pryčně, ale místo toho jsem nucena poslouchat veselé lidi. Takový ty lidi co se vyspali s instruktorem na lyžák. Takovej ten rap. Takový ty komunikativní a veselý. Sebevědomý. Šťastný. Částečně vymatlaný.
Já chci do Země nezemě.
Já chci po dlouhý době o sobě říct, že jsem šťastná.
Prosím.