Vůbec slyšet lidský hlas, otázky, muset přemýšlet a odpovídat. Co po mně chce? Nemůže to nechat na jindy? Cítím se provinile, že mu nezvedám mobil, ale je to ještě pořád moje volba, ne? Nemusím ho zvedat, když se na to necítím. Ale co já jsem to za osobu, kamarádku? Pocity největší provinilosti. A přitom vím, že za to nemůžu, já bych chtěla, moc chtěla, prosím, jen tak moct ještě něco chtít.
Nakonec do sebe hážu několik prozaců naráz a zapíjím je vínem. Přijde úleva? Co tě nezabije, to tě posílí? I kdyby se mi něco stalo, vůbec by mi na tom nezáleželo. Ať. Tři, dva, jedna. Ještě si na prášky a víno a navrch do sebe naliju kafe.
Stejně musím vyvinout aktivitu. Donést do hospody ztracené klíče, které už jsou potřeba. Vymotám se z domu a snažím se být neviditelná. Všichni koukají. Ne, co by na mě bylo tak zajímavého... Nebuď paranoidní, krávo. Bú.
Lezu do hospody a snažím se přinutit k úsměvu. Jsem těmi prášky trochu oblblá, ale rozhodně mě nehodily do lepší nálady. To byl taky nápad. Co budu žrát, až mi kvůli mé blbosti mnohem dřív dojdou. Asi piko nebo cukr do kafe v těch malých sáčcích, co dávají v kavárnách a restauracích.
Hážu klíče na stůl a ke všeobecnému údivu známých tváří okolo se chystám zase k odchodu. Nemám ani žádné peníze. Navíc bych dnes nebyla ani trochu zábavná společnice. Když nemůžu vydržet sama se sebou, jak bych mohla vydržet ještě s někým dalším? Jak by někdo mohl vydržet koukat na můj kyselý ksicht? Jak, proč, nač.
Lze na mně vidět, že nejsem v pohodě, to je jasný. Musím vypadnout. Jo, aspoň mám výmluvu, že jsem švorc. To se však začne ozývat - ale my máme peníze. A když přijde pan hospodský, že mi to víno dá klidně na účet podniku, už mi to vrhne slzy do očí.
Posraný prášky, určitě je to jimi. Jdu se vybrečet na záchod, a jakmile se vrátím, už mi tam stojí sklenka červeného. Po vyklopení, co jsem do sebe doma narvala, dostávám ještě úžasný čaj s citrónem. Mám chuť ty lidi sežrat samým vděkem. A zároveň je nechci prudit svou depresivní přítomností. Do veselého večera jsem jim přinesla svoji trapnou sklíčenost a depresi. My tě máme vole rádi!
Na ruce mám smajlíka. Oči jsou vyrobeny típnutím cigarety o kůži a pusa vyřezaná tupým nožem.
-Tak seš magor?
- Jsem. Chtěla jsem, aby se na mě vždycky někdo usmíval. Takhle se stačí podívat na ruku.
- Já se na tebe budu vždycky usmívat.