Zjizvený život, snažící se vyloudit na s
vé ohyzdé tváři úsměv, se šklebí za svým roztrhaným závojem ze sto let starého tylu a doufá, že ho někdo bude milovat. Já se šklebím, protože se snažím lásku odehnat co nejdál ode mne. Jak málo stačí k uvědomění si, že láska je jen krátkodobý, hormonami nabitý, snesitelný stupeň šílenství...
Výdech.
Je to více než příjemně děsivé, ten prokletý cit. Hraje si s námi, jen tak pro zábavu. Trhá nám nožičky tak, jako jsem já kdysi trhávala velkým pavoukům, kteří každé léto vysedávají blízko okenních rámů. Je zkaženější a mnohem horší než jsem kdy byla já. A přes to všechno... přes několikrát poničená a zklamaná srdce, přes ponížení, přes neopětování, pořád v lásku doufáme a jako malomyslní a nepoučitelní se v ní stále snažíme věřit. Nemusíme si to chtít přiznat, ale někde v temném koutě naší mysli se krčí touha a
chtíč po něžném obětí, po rozkošném šepotu, po pohlazení na tváři... je to skoro až infantilní touha. Ta touha, kterou vidíme. Ta touha po kouzelných a nezapomenutelných okamžicích. Ta touha, která nás nakonec stejně vždy tak zklame a nechá nás - ač stojíme nechápaví a rozbolestnělí, mrzutí a unavení - po čase doufat dál. Nechá nás se nedočkat.
Protože jsme primitivní a hloupí. Protože jsme náhle bezbraní a nedokážeme se náhle bránit... stejně jako ti pavouci.
Žádné komentáře:
Okomentovat