Dalším příběh je tato povídka Psycho vyprávějící o nešťastné až vražedné lásce. Někdy je láska krásná jindy nešťastná.
Jak se říká, že člověku proběhne celý život před očima, není to pravda, Aaronoviovi, nyní již bezvládnému tělu na podlaze třídy, proběhl před očima jediný z příběhů a to příběh jeho šílené lásky. Šílená láska, nešlo ani tak o ten stav, jako o toho koho miloval. Tak jako žena neopustí násilnického manžela, tak ani on neopustil Diego, který v záchvatu prohazoval okny nejen věci neživé. Ta drobná až vyzáblá postava se smutným úsměvem ho přitahovala jako magnet. Když spal, měl tak krásný obličej, občas svraštěl obočí nebo se tváří otřel o jeho hruď. Miloval ho a přesto se ho bál, nebo se spíš bál o něj?
Ten den kdy ho potkal, nebyl zalit růžovými lístky, ale naopak bylo chladno a vítr kradl lidem slova od úst. Listy stromů létali všude vzduchem. Momentálně jen stál u stromu a zíral do mobilu, když do něj narazil něčí klobouk, vzhlédl a uviděl ho. Ten den měl na sobě jen košili, nejspíš mu byla zima, vítr mu srazil z hlavy klobouk a Diego se za ním hnal, až na sebe narazili. Aaron byl okouzlen hubenou postavou, fialovými vlasy, hnědýma očima a smutným úsměvem, kterým jakoby se neustále omlouval za svou existenci. Ani nevěděl, jak a seděli proti sobě v kavárně a Diego po chvíli pronesl jen prostou větu. "Nemám kam jít…vem mě sebou." Aaron na něj koukal, jako na ducha, až mu došlo, co po něm chce. Nakonec ho vzal sebou, doma ho nechal vykoukat, dal mu najíst a oblékl ho do věcí, které tam měl jeho mladší bratr, když občas utekl od matky a otčíma. V něčem mu toho malého uličníka připomínal, ale ani zdaleka neměl tak šťastný obličej. Když se ho zeptal odkud je, neodpověděl nebo si opřel hlavu a naoko šťastně se usmál. Jeho oči byli stále jakoby šílené, s úsměvem, když ukázal zuby, vypadal dost jako blázen.
Hned první noc, když Diego uložil na futon nespal moc dlouho, neboť ho probudil pohyb, hubené tělíčko se mu natisklo na záda a drobné ručky se kolem něj pnuly jako liána. Vklouzly pod jeho tričko a přes břicho se pnuly výš až na jeho hruď. Chytl ho za ně a rychlostí světla se dostal nad něj. Diego se nijak nebránil ani se nezdál překvapen tím, že byl přichycen při činu. Jenom tak si ležel, spočívajíc jednou rukou na Aarově hrudi. Trochu přivřel oči a perverzně se usmál, až se Aaron zalkl. Lekl se, jak moc může tenhle drobeček vypadat oplzle. Když na něj vystrčil jazýček, nevydržel a políbil ho. Jakmile mu pustil ruce, tak ho Diego chytl kolem krku a přinutil k mnohem vášnivějšímu polibku. Teprve teď si všiml, že tělo pod ním je kromě trička zcela nahé, což před spaním rozhodně nebylo.
Už nevěděl, co dělá a ta se vklínil mezi jeho roztažené nožky a prudce přirazil. Diego se mu zakousl do ramene a slabě tlumeně zasténal. Pokojem byla cítit krev, pot a nesly se výkřiky. Nikdo nebral ohled na nikoho a pouze prahl po ukojení až zvířecí touhy, která se mu vryla hluboko do kostí jako ostří nože. Když spolu skončili, Aaron usnul, zatímco Diego polosedě na posteli pozoroval z okna měsíc. S šíleným úsměvem vraha, rukama roztíral svou krev stále víc a víc po svých stehnech.
Když se Aaron ráno probudil, mladíček měl hlavu na jeho hrudi a spokojeně spal, pod očima měl veliké kruhy, takže toho nejspíš moc nenaspal, asi usnul až nad ránem. Venku zuřila bouře, a jelikož byl víkend, nebylo třeba vstávat ze zahřáté postele. Jenže stejně, co se jenom pohnul, Diego se probudil. Koukal na něj tím svým nepřítomným pohledem a dožadoval se polibků. Ani celé dva nadcházející dny skoro nic nepromluvil, přes den se choval i docela odtažitě, ale jakmile se setmělo tak se klidně Aaronovi i proti vůli vnutil do postele. Takhle to nějak šlo pořád dokola, Diego na něj čekal před školou v jakémkoliv počasí.
Jednou měla být bouře a tak ho požádal, aby na něj v tom nečase nečekal, jenže to neměl dělat. Mladíček se rozzuřil a začala teprve ta nejhorší bouře, kolem létalo všechno, co měl po ruce, vázou zasáhl Aaron do obličeje, teprve když dopadl na zem, tak Diego přestal a omlouval se, že nechtěl. Myslel si, že ho už nepotřebuje, nemiluje a ať mu už nikdy nic takového neříká. Ten den si Aaron i přes to že byl mnohem silnější a o dvacet centimetrů vyšší pět stehů na levém spánku.
Další dva měsíce to bylo už docela v pořádku. Zrovna když Aaron mířil domů, všiml si, že Diego nečeká a tak počkal tedy on, pravděpodobně jen zapomněl. Chtěl mu nakonec jít naproti, ale přitočila se k němu jedna z dívek a podala mu psaní v růžové obálce, najednou jí něco strhlo za vlasy zpět, mladíček stál za ní s vražedným šklebem a vykřikoval nadávky, z dívčina batohu vypadl penál a všude se válely tužky. Diego jednu zvedl a zapíchl jí dívce do oka. Nikdo se na nic nezmohl, všude byla krev a dívky vyděšeně křičeli. Aaron popadl mladšího za ruku a odtáhl pryč, dřív než stačil udělat něco horšího. Doma s ním smýkl do prostřed pokoje a dal mu takovou facku, že Diego padl k zemi. "Odpusť mi!" křičel stále znova a znova. "Jak bych mohl!" zařval na něj Aaron a opustil byt. Toulal se různě venku, až zase došel až ke škole, přelezl plot a vydal se do své třídy.
Usnul na lavici, prásknutí dveří ho však rychle probralo, mezi nimi stál mladíček s nožem. "Odpusť mi…miluju tě." Šeptal, padl na kolena a než k němu Aaron došel, podřezal si zápěstí. Starší k němu doběhl, chtěl zastavit krvácení, ale v tom mu nůž projel hrudí. "Copak jsi mě nemiloval?"
---------
Otevřel oči, byl v nemocnici a vedle jeho postele seděla plačíc jeho matka. Chytl jí za ruku, rozplakala se ještě víc a objala ho.
"Jsem tak ráda, kdyby tě nenašla uklízečka, tak už nežiješ." Políbila svého syna na tvář. "Kde je Diego?" vypadla z něj jako první otázka. Jeho matka se opět roztřásla. "Ten psychopat? Skoro tě zabil…odvezli ho zpátky na psychiatrii, odkud utekl před pár měsíci. Někdo jako on, taková zrůda by měla umřít!" skoro až křičela se slzami v očích na svého syna.
"Mami, kde je…ty mi to musíš říct!" zoufale prosil ženu. Ta se mu vytrhla a odešla.
V nemocnici byl ještě hodně dlouho, naštěstí nebyl zasáhnut žádný orgán a zotavoval se víc než dobře. Jakmile mohl domů, jako první byl u vrat psychiatrie a váhal, zda má vůbec jít dovnitř. Neměl dost odvahy, to až po dalším měsíci, když skoro každý den chodil před léčebnu duševně chorých. Vešel, všichni se divili, že jde právě za ním. Jak brzy zjistil od sestřičky, Diego byl z dětského domova, matka ho nechala v lese jako zvíře, když mu bylo pět let, přežíval tam několik měsíců, než ho našli. Narušená dětská dušička, která prahla po lásce, se brzy projevila. Měl záchvaty vzteku a někdy byl i krutý, proto brzy skončil u nich v léčebně a jednoho dne prostě utekl. Při vyprávění si ani nevšiml a už stáli před jeho celou.
"Pozor, kouše." Varovala ho ještě a vpustila ho dovnitř. Drobné tělíčko leželo na zemi ve svěrací kazajce a náhubkem na ústech. Beze strachu přišel k němu, sedl si na zem a přitáhl si tělíčko do klína.
"Odpouštím ti, miluju tě." Zašeptal mu do ucha. Tohle bylo poprvé, kdy viděl Diego plakat. Viděl v něm to malé ustrašené dítě v lese, co volá svou matku.
"Děkuju…" konečně pošeptal mladíček. Aaron mu sundal náhubek a rozepnul svěrací kazajku, i když ho sestřička varovala. Sklonil se k jeho rtům a políbil ho.
Docházel za ním každý den, Diego začal s jeho pomocí víc komunikovat a dobrovolně jedl léky. Už se ani moc nevzpouzel a do roka už nebyla svěrací kazajka třeba. Konečně přišel den, kdy ho bude moct vzít na chvíli ven. Dřív byl vždy smutný a nemohl spát, ale teď vypadal víc jako obyčejný člověk. Když opustili léčebnu, sice jen na den, ale přesto, chtěl k Aaronovi domů, nechtěl mezi lidi. Aaron mu to přání splnil a vzal ho domů, rozhodně to byl jeho domov víc než léčebna.
Celý den spolu seděli v posteli a objímali se. Jediné, co nyní připomínalo ty strašlivé chvíle šílenství, byli jizvy na Diegově zápěstích a Aaronově hrudi.
Ten den kdy ho potkal, nebyl zalit růžovými lístky, ale naopak bylo chladno a vítr kradl lidem slova od úst. Listy stromů létali všude vzduchem. Momentálně jen stál u stromu a zíral do mobilu, když do něj narazil něčí klobouk, vzhlédl a uviděl ho. Ten den měl na sobě jen košili, nejspíš mu byla zima, vítr mu srazil z hlavy klobouk a Diego se za ním hnal, až na sebe narazili. Aaron byl okouzlen hubenou postavou, fialovými vlasy, hnědýma očima a smutným úsměvem, kterým jakoby se neustále omlouval za svou existenci. Ani nevěděl, jak a seděli proti sobě v kavárně a Diego po chvíli pronesl jen prostou větu. "Nemám kam jít…vem mě sebou." Aaron na něj koukal, jako na ducha, až mu došlo, co po něm chce. Nakonec ho vzal sebou, doma ho nechal vykoukat, dal mu najíst a oblékl ho do věcí, které tam měl jeho mladší bratr, když občas utekl od matky a otčíma. V něčem mu toho malého uličníka připomínal, ale ani zdaleka neměl tak šťastný obličej. Když se ho zeptal odkud je, neodpověděl nebo si opřel hlavu a naoko šťastně se usmál. Jeho oči byli stále jakoby šílené, s úsměvem, když ukázal zuby, vypadal dost jako blázen.
Hned první noc, když Diego uložil na futon nespal moc dlouho, neboť ho probudil pohyb, hubené tělíčko se mu natisklo na záda a drobné ručky se kolem něj pnuly jako liána. Vklouzly pod jeho tričko a přes břicho se pnuly výš až na jeho hruď. Chytl ho za ně a rychlostí světla se dostal nad něj. Diego se nijak nebránil ani se nezdál překvapen tím, že byl přichycen při činu. Jenom tak si ležel, spočívajíc jednou rukou na Aarově hrudi. Trochu přivřel oči a perverzně se usmál, až se Aaron zalkl. Lekl se, jak moc může tenhle drobeček vypadat oplzle. Když na něj vystrčil jazýček, nevydržel a políbil ho. Jakmile mu pustil ruce, tak ho Diego chytl kolem krku a přinutil k mnohem vášnivějšímu polibku. Teprve teď si všiml, že tělo pod ním je kromě trička zcela nahé, což před spaním rozhodně nebylo.
Už nevěděl, co dělá a ta se vklínil mezi jeho roztažené nožky a prudce přirazil. Diego se mu zakousl do ramene a slabě tlumeně zasténal. Pokojem byla cítit krev, pot a nesly se výkřiky. Nikdo nebral ohled na nikoho a pouze prahl po ukojení až zvířecí touhy, která se mu vryla hluboko do kostí jako ostří nože. Když spolu skončili, Aaron usnul, zatímco Diego polosedě na posteli pozoroval z okna měsíc. S šíleným úsměvem vraha, rukama roztíral svou krev stále víc a víc po svých stehnech.
Když se Aaron ráno probudil, mladíček měl hlavu na jeho hrudi a spokojeně spal, pod očima měl veliké kruhy, takže toho nejspíš moc nenaspal, asi usnul až nad ránem. Venku zuřila bouře, a jelikož byl víkend, nebylo třeba vstávat ze zahřáté postele. Jenže stejně, co se jenom pohnul, Diego se probudil. Koukal na něj tím svým nepřítomným pohledem a dožadoval se polibků. Ani celé dva nadcházející dny skoro nic nepromluvil, přes den se choval i docela odtažitě, ale jakmile se setmělo tak se klidně Aaronovi i proti vůli vnutil do postele. Takhle to nějak šlo pořád dokola, Diego na něj čekal před školou v jakémkoliv počasí.
Jednou měla být bouře a tak ho požádal, aby na něj v tom nečase nečekal, jenže to neměl dělat. Mladíček se rozzuřil a začala teprve ta nejhorší bouře, kolem létalo všechno, co měl po ruce, vázou zasáhl Aaron do obličeje, teprve když dopadl na zem, tak Diego přestal a omlouval se, že nechtěl. Myslel si, že ho už nepotřebuje, nemiluje a ať mu už nikdy nic takového neříká. Ten den si Aaron i přes to že byl mnohem silnější a o dvacet centimetrů vyšší pět stehů na levém spánku.
Další dva měsíce to bylo už docela v pořádku. Zrovna když Aaron mířil domů, všiml si, že Diego nečeká a tak počkal tedy on, pravděpodobně jen zapomněl. Chtěl mu nakonec jít naproti, ale přitočila se k němu jedna z dívek a podala mu psaní v růžové obálce, najednou jí něco strhlo za vlasy zpět, mladíček stál za ní s vražedným šklebem a vykřikoval nadávky, z dívčina batohu vypadl penál a všude se válely tužky. Diego jednu zvedl a zapíchl jí dívce do oka. Nikdo se na nic nezmohl, všude byla krev a dívky vyděšeně křičeli. Aaron popadl mladšího za ruku a odtáhl pryč, dřív než stačil udělat něco horšího. Doma s ním smýkl do prostřed pokoje a dal mu takovou facku, že Diego padl k zemi. "Odpusť mi!" křičel stále znova a znova. "Jak bych mohl!" zařval na něj Aaron a opustil byt. Toulal se různě venku, až zase došel až ke škole, přelezl plot a vydal se do své třídy.
Usnul na lavici, prásknutí dveří ho však rychle probralo, mezi nimi stál mladíček s nožem. "Odpusť mi…miluju tě." Šeptal, padl na kolena a než k němu Aaron došel, podřezal si zápěstí. Starší k němu doběhl, chtěl zastavit krvácení, ale v tom mu nůž projel hrudí. "Copak jsi mě nemiloval?"
---------
Otevřel oči, byl v nemocnici a vedle jeho postele seděla plačíc jeho matka. Chytl jí za ruku, rozplakala se ještě víc a objala ho.
"Jsem tak ráda, kdyby tě nenašla uklízečka, tak už nežiješ." Políbila svého syna na tvář. "Kde je Diego?" vypadla z něj jako první otázka. Jeho matka se opět roztřásla. "Ten psychopat? Skoro tě zabil…odvezli ho zpátky na psychiatrii, odkud utekl před pár měsíci. Někdo jako on, taková zrůda by měla umřít!" skoro až křičela se slzami v očích na svého syna.
"Mami, kde je…ty mi to musíš říct!" zoufale prosil ženu. Ta se mu vytrhla a odešla.
V nemocnici byl ještě hodně dlouho, naštěstí nebyl zasáhnut žádný orgán a zotavoval se víc než dobře. Jakmile mohl domů, jako první byl u vrat psychiatrie a váhal, zda má vůbec jít dovnitř. Neměl dost odvahy, to až po dalším měsíci, když skoro každý den chodil před léčebnu duševně chorých. Vešel, všichni se divili, že jde právě za ním. Jak brzy zjistil od sestřičky, Diego byl z dětského domova, matka ho nechala v lese jako zvíře, když mu bylo pět let, přežíval tam několik měsíců, než ho našli. Narušená dětská dušička, která prahla po lásce, se brzy projevila. Měl záchvaty vzteku a někdy byl i krutý, proto brzy skončil u nich v léčebně a jednoho dne prostě utekl. Při vyprávění si ani nevšiml a už stáli před jeho celou.
"Pozor, kouše." Varovala ho ještě a vpustila ho dovnitř. Drobné tělíčko leželo na zemi ve svěrací kazajce a náhubkem na ústech. Beze strachu přišel k němu, sedl si na zem a přitáhl si tělíčko do klína.
"Odpouštím ti, miluju tě." Zašeptal mu do ucha. Tohle bylo poprvé, kdy viděl Diego plakat. Viděl v něm to malé ustrašené dítě v lese, co volá svou matku.
"Děkuju…" konečně pošeptal mladíček. Aaron mu sundal náhubek a rozepnul svěrací kazajku, i když ho sestřička varovala. Sklonil se k jeho rtům a políbil ho.
Docházel za ním každý den, Diego začal s jeho pomocí víc komunikovat a dobrovolně jedl léky. Už se ani moc nevzpouzel a do roka už nebyla svěrací kazajka třeba. Konečně přišel den, kdy ho bude moct vzít na chvíli ven. Dřív byl vždy smutný a nemohl spát, ale teď vypadal víc jako obyčejný člověk. Když opustili léčebnu, sice jen na den, ale přesto, chtěl k Aaronovi domů, nechtěl mezi lidi. Aaron mu to přání splnil a vzal ho domů, rozhodně to byl jeho domov víc než léčebna.
Celý den spolu seděli v posteli a objímali se. Jediné, co nyní připomínalo ty strašlivé chvíle šílenství, byli jizvy na Diegově zápěstích a Aaronově hrudi.