Bzzz

Prázdno. Plíživé navlhlé ticho se táhne podél stěn. Nenápadně. Ale na stěnách se z něj tvoří jinovatka, tak moc mrazivé je.

    Neviditelné ticho se už stihlo doplazit do rohu místnosti. Stoupá pomalu nahoru, ke stropu, kde se černý nohatý pavouk chystá zabít a sníst masařku. Ta bzučí jako o život. A vlastně jí o ten život opravdu jde. Bojuje. Zmítá se zamotaná do pavučin. A s každým mávnutím křídla, s nímž ještě může trochu pohybovat, se pavučinou obalí ještě víc.

    Bzučení slábne a zase zesiluje. Masařka střídavě bojuje o život a v další chvíli rezignuje. Ale mozek jí nechce dovolit smířit se se smrtí. Pavouk už se k ní s hladovýma očima blíží. Moucha vydá poslední hlasité bzz na rozloučenou. Stane se z ní ledová socha.

    Ticho se vkradlo až na jemnou pavučinku. Hned po masařce usmrtí i pavouka a stává se ještě mrazivějším a hlubším. Posílené nevinnými dušemi. Můžu za to já. Hledá mě.

    Mezi čtyřmi prochladlými stěnami už se neozývá ani naléhavé bzučení, ani téměř neslyšné spřádání pavučin a šustění osmi chlupatých nohou. 

    Ležím na posteli a vyděšeně se dívám směrem ke stropu. Od pusy mi stoupá pára, ale zimu necítím. Klepu se pouze strachy a bezmocí. Zmrzlá pavučina se pomalu pod nehybným hmyzem rozpadá. Snáší se k zemi jako sníh při štědrovečerní večeři. Při takové, kterou si užívají opilí bezdomovci u popelnic.

    Očima těkám po pokoji. Jen periferním viděním zahlédnu přibližující se stín. Vraždící ticho. Cuknu sebou, chci si ho pořádně prohlédnout. Ale nemůžu. Skrývá se mi. Uhýbá a maskuje se.

    Stačí ho totiž cítit. Jsem tady teď jediný zdroj hluku. Pokud se dá za hluk považovat nepravidelný dech a hlasitý tlukot srdce. Ticho ale nestrpí sebemenší zvuk.

    Zavřu oči a schoulím se do klubíčka. Nebojuju. Cítím se trochu provinile vůči masařce, která do poslední sekundy vytrvale bzučela. Než ji mráz pohltil. Stejně jí to k ničemu nebylo. Ale až skončím jako ona, aspoň budu mít jistotu, že s sebou vezmu všechny svoje pavouky.