Drží v ruce poslední zkurvený zbytky toho svinstva a chystá se je vyhodit z okna. Podlamujou se mi nohy. Klepu se a prosím ho ať to nedělá. Že se uklidnim, jen ať to nevyhazuje.
Dál si pamatuji máloco. Stíhy, halucinace, rozhovory s Marilyn Monroe... ne. Takhle jsem skončit nemohla.
Takhle jsme nikdo nemohl skončit...
...
Začalo to když mě propustili ke konci roku z psychiatrického oddělení v Motole. Vlastně to tak dávno není, ale ten pocit když se vrátíte do světa a nic ani nikdo tam na vás nečeká... zas jde všechno do kelu.
Snažila jsem se, ale nevydržela jsem.
Víkendy profrčim, všední dny prohulím. Čekám na smrt. Dýchá mi na krk. Svádí mě. Pomalu ale jistě do mě vniká. Babička se do mě snaží alespoň nacpat jogurty. Marně. Všechno končí v koši. Umíráme, umíráme Michaeli, mé heroinové dítě. Mám rozleptaný krk, nemůžu mluvit.
Máš to zapíjet ty telátko, pak se nediv že je ti zle.
"Jdu umřít do kouta Honzo" říkám mu. Strašně se rozpláče. Kdo to je? Nepoznávám ho. A kdo jsou ti další lidi? Ať na mě nesahají!
Jsme tu jen my dva, Gábi.
Ubal brk, ubal brk, vzpamatuju se když ubalíš brk.
Hotelové apartmá nebo byt mojí babičky? Kde to dopíči jsme?
Nakonec jsme se oddali několikahodinovému sexu, nevěda kde a s kým.
Dny a události se slejvaj do sebe. Nevnímám je. Škola? Chodim tam vůbec? Moji chlapci? Co s nimi? A já sama? Kdo vůbec jsem?
Umírám?
Je to pravda, nebo jen iluze? Je snad tenhle můj život jen iluze? Kam se poděli přátelé? Zavrhli mě oni, nebo já sama?
Sedim na útesu a hledím do moře. Je tak klidné.
Vstávám.
Jdu kopat hrob.
Žádné komentáře:
Okomentovat