Křídla

Tenhle příběh není o mě, ani o jiných lidech. Bude vyprávět příběh jedné duše, duše, která nás všechny spasila. Obětovaní se nikdy nedocení tak, jak by mělo. Pokud je někdo schopen obětovat sám sebe a propadnout peklu je opravdu cennější než ostatní.
Znal jsem takového člověka, v tom nejhorším okamžiku nás všechny zachránila. Peklo je prý plné démonů a páchne po síře, ale to není pravda. Já ho zažil, byla to ale jen válka mezi světy, padali bomby a zem pokrýval prach a mrtvá těla. Všude se ozýval pláč a výkřiky. Rvalo nás to na kusy. Ti démoni byli jen lidé, co táhli pro potěšení svých pánů a vůdců. Jako slepé loutky plnili příkazy, proč neřekli ne? Možná strach...nebo chtíč a vidina moci. Tenhle svět měl být vyspělý, ale byla to jen iluze, člověk mohl dostat kovová křídla, ale andělem se nestal, naopak měl moc bořit domy a mařit lidské životy.
Na naší planetě existovaly jen dvě země bílí a rudí. Zatímco bílí se věnovali přírodním vědám a filozofii, rudí byli organizátoři a skvělý inženýři. Jeden bez druhého by nefungoval, ale i tak se našel někdo kdo chtěl druhou stranu zničit.
Díval jsem se na oblohu, jak z hradeb vzlétají naši bojovníci v bílé zbroji a s ocelovými křídly. Podobali se spíš strojům než lidem, všichni za nimi toužebně vzhlíželi. Každý malý chlapec si přál získat tu poctu nosit křídla, jakožto znak nadlidství. Všichni jsme si podobní, zákonem bílé odbarvené vlasy splývají v davu, rudý by se mezi nás nevetřel.
Podle zaměření dítěte se pošle do jednoho z měst či států, které tu existují. Má matka i otec jsou někde za zdí rudých, nikdy jsem je neviděl, děti bydlí na ostrově až do deseti let, pak se přetvoří k obrazu určeného města a odvede. Já patřím mezi biology, zkoumám možnost nových bojových křídel, povedlo se, ale jediný kdo je kdy měl na sobě je uzamčen v kleci. Pokusy se vždy provádějí na zajatých modrých...tak si říká malá skupina lidí, kteří nepatří ani do jednoho města. Trochu kruté, ale podle starších tihle lidé stejně nemají jiný účel. Jde o to, že tyto křídla byla implantována jedné dívce přímo na páteř, bohužel nejdou odstranit jak se čekalo a pustit jí nemůžeme.
Ten den padali bomby na celé naše město a okolí, bylo to strašné, nic nebylo slyšet a mezi nálety působili ulice mrtvolně, věděl jsem, že nikdo nepřežije, pokud někdo nezasáhne, modří se do našeho boje nepletli, ale jinou možnost jsem neměl. Já křídla nemám ale ona ano. Vběhl jsem do opuštěné laboratoře, uviděl jsem jí, blankytně modré vlasy zářili do dálky. Kůže na zádech byla pozašívaná a budila odporný dojem. Křídla měla svázaná ultrapevným lanem. Ve chvíli kdy jsem lano povolil, rozepjala křídla a jejich ostré špičaté konce namířila proti mě. "Pomoz mi." vykoktal jsem. "Jsi jediná, do může ochránit ostrov dětí, ty přežít musí." naléhal jsem, věděl jsem, že možná ani nedoletí ale musel jsem to zkusit. "Mě jste život vzali už dávno." ukázala ruce plné jizev a vpichů po jehlách s číslem, předtím pro nás byla jen věc, nepotřebná a nedůležitá. Duhovky měla bílé jakoby si je vyplakala, slýchával jsem jí plakat a pak jednou prostě přestala. Její tělo se rozpadalo, přivyklé na léky bez, kterých by ani nežila neměla možnost žít znovu a jiným způsobem. Souhlasila, že udělá, co chci. Párkrát mávla křídly a vynesla mě do centrálního sálu. Sledoval jsem její cestu, několikrát ji zasáhli, do boku ramene a hrudi. Přesto letěla dál, bílé oblečení nasakovalo krví, pustil jsem její obraz na všechny obrazovky v obou městech. "Ukončete tuhle nesmyslnou válku! Hned! Ona, pro nás byla vždy jen věc, prožila bolest, kterou nelze ani popsat. Skončete to, pro naději, pro děti, pro ni, anděla, ona je jediný skutečný anděl!" křičel jsem do mikrofonu. Najednou padala k zemi, dopadla na jeden z malinkých ostrovů, zůstala tam, s křídly rozevřenými a očima otevřenýma.
V tom nastalo ticho. Přestaly padat bomby a vojáci přestali střílet. Každý najednou neslyšel příkazy, jen nářek a její zpěv, zpívala tiše. Pomalu z ní odcházel život, najednou nezpívala sama, každý začal. Na její tváři se objevil úsměv letmý, ale šťastný. Byla tak krásná, všechny nás nenáviděla, zničili jsme ji, jen protože nezapadala do tabulek, mučili jsme ji a ona nás zachrání… Byla šílená? Nebo jsme jí jenom zlomili tak, že ani nerozeznala, co je dobré a co ne...nebo právě tohle věděla jako jediná?