Je to vlastně úplně jasný. Najít štěstí tam, kde jsi ho ztratil. Vrátit se na začátek. Smyčka. Jít kilometry cestou, která je ti známější než cokoliv jiného. Zima lezoucí za krk. Docházející dech. Ale kde jinde se znovu najít, než v místech, kde se člověk tolikrát ztratil? A zase znovuobjevil. Tady na té cestě, tady na těch nohách, jsem si vždycky zpětně prožila všechno. Brečela štěstím a šílela zoufalstvím. Tady, tady všude jsou zbytky mě. V tomhle asfaltu je zaznamenán můj vývoj. Moje energie, emoce, myšlenky, city, pocity. Hluboko pod tím asfaltem jsem zašlapaná já. A budu tam pořád. Ať budu kdekoliv, části mě budou vždycky tam. To jsou ty kořeny, o kterých nechceme slyšet, ty které nás potom škrtí kolem krku, když se jim vzdalujeme. Vyvíjí tlak tak dlouho, dokud nepodlehneme a nenecháme se odmrštit zase zpátky. Na chvíli, na den, na hodiny. Ale zpátky. Ke kořenům. K sobě.
Půjde s tebou zvíře. A půjde s tebou proto, že i v něm jsi ty. Kusy tebe. Zesiluje moc té cesty. Protože jí s tebou žilo tolikrát. Půjdeš kolem míst, která ještě před rokem byla jiná. Mění se. To je správně. Takový je svět. A takový jsi ty. Budeš míjet místa, která tě ničila, která tě deformovala. Ale to nevadí, dneska ti jsou bližší než cokoliv jiného. Protože jsou právě tam. Jsou tam, kde jsi ty.
Přijmeš to. Nemůžeš jinak. Vidíš svůj bývalý domov. Ale o ten tu nejde. Jde o cestu k němu. O tvou osobní poutní cestu. Ta cesta je cíl. Domov zmizel. Cesta bude věčná.
Hudba v uších bude gradovat. Zvíře na konci řemínku začne vyvíjet tlak. Bude ti bušit srdce. Ucítíš napětí. V celém těle. Vyběhneš malý kopeček a rázem před tebou bude všechno. Všechno co potřebuješ. Otevřená pláň. Její náruč. Odepneš zvíře. Vypustíš zvíře. Napětí se uvolní. Vybíhá tryskem. Je nejšťastnější. Je volné. A ty s ním. Jsi v bodě, kde ti zmizí úplně všechno. Úplně všechno, co teď (v tobě) je. Co teď je někde kilometry daleko. Ale tady a teď to není. Protože v době, kdy jsi tu žila, nic z toho nebylo. A tak není ani teď. Nemůže být. Osvobození.
Zvíře vběhne do kaluže. Bude se v ní válet po zádech. Nebudeš křičet. Budeš se smát. Protože v tomhle to je. Nesejde na tom, že bude špinavé, sejde na tom, že teď, přesně teď je ten moment. Moment, v němž je všechno možné. A tak běž. Běž se špinavým zvířetem rozbahněným polem. Nech si padat sluchátka z uší a šálou zakrývat obličej.
A potom…potom se vrať zpátky na cestu. Protože každý člověk má svou vlastní poutní cestu. Možná o ní ještě neví, ale prošel jí už tolikrát, že v ní je všechno. Všechno co měl v sobě, co měl v hlavě. A na ní musí hledat, až příště nebude vědět.
Jdi. Jdi zpátky se sebou v patách. Smyčka. Kruh. Je to jednoduché. Je to vlastně úplně jasné.