Ignoruji

Mám jednu chybu, vlastně jich mám víc, a jelikož mě při psaní tohoto titulku napadl nejen jeden článek ale celá nekonečná série článků (asi se z tohoto titulku stane putovní záležitost - jako ty kalhoty v tom Hollywoodském filmu 'Sesterstvo putovních kalhot', co jsem neviděl).

Má jedna (nebo spíš má první chyba) je, že na veřejnosti ignoruji lidi, které znám a některé by se slušilo pozdravit.

Znáte to. Jste v supermarketu jdete ke kase, a cestou procházíte kolem učitelky, která Vás před třemi lety učila na škole. Víte, že by jste měli pozdravit, nemusíte zastavovat, ale bylo by slušené onu osobu pozdravit a tu pusu na to "Dobrý den" otevřít. Já místo toho skloním hlavu a projdu kolem natáčející tvář od té druhé osoby. Hlavou mi totiž projíždějí otázky jako: 'A co když se zeptá jak se mám? Co když si bude chtít povídat? Co když se zeptá, co teď dělám? Jsem introvert. Nechci mluvit o svém životě. Už je to jen cizí ženská, která nemusí ve sborovně zítra probírat s ostatními co její ex-student dělá. Nechci.' Takže - jak už jsem napsal - radši dělám, že nevidím.

A to platí i o spolužácích (starých i nových). Když nemusím tak je radši nevidím. Prostě jakoby koukám na druhou stranu. Nevidím, neslyším... a rozhodně dělám, že neznám. Dělám to snad jenom já?

Občas se mi také stane, že takového ex-spolužáka potkám navážeme oční kontakt, a oba se dáme na stejnou strategii - nevidím, neslyším a neznám. I když tohle je opravdu jen ve výjimečné situaci - spíš to proběhne tak, že oba na sebe pokyneme hlavou a nebo si řekneme 'Ahoj' (to hrozí, když do sebe málem nabouráte) a jdete dál. Za rohem se oba oklepete a doufáte, že ten druhý na to hned zapomene.

Já vím, že to je divné chování, vím, že to je hrozné a huba mi neupadne na pozdrav. Byl jsem slušně vychovaný a maminka mi říkala abych zdravil a já zdravím... jen občas dělám, že neznám.