Dneska jsem se byla projít na hřbitově a bylo to krásně kýčovitý a silný, ten vítr a podzim všude kolem... měla jsem chuť si lehnout, do toho listí se zahrabat a pomalu tam umřít... Nic, všechno přijde.
Balancuju teď mezi vším, vždycky je chvíli líp a pak padám kamsi dolů, kde to je studený a tvrdý a plný zrcadel... a trvá to nekonečně dlouho.
Fakt mě sere, jakýho ze sebe dělám idiota... měla jsem všechno tušit a předvídat, měla jsem bejt méně naivní a aspoň se snažit najít realitu, ať je to jakkoli složitý. Nesnášim se za to.
Já chápu, že je tisíckrát zbytečný říkat si coby kdyby, ale nemůžu si pomoct, člověk je v něčem nepoučitelnej...
Pořád teď přemejšlím, kdybych se dostala dostatečně hluboko, že bych mohla odejít a mít draky... myslela jsem, že už se k tomu nevrátím.
Stejně jsou to nesmysly. Nemám na to koule, ani na jiný věci, který bych si přála udělat. Jsem prostě zbabělá smutná želva.